Chtíč

Chtíč

Kategorie

Příroda

Oblast

Asie

Popis

Jak jsem lezl v tropickém vedru na kopec, abych vyfotil tisíc let starý khmerský chrám.

  • Článek
  • Mapa
  • Fotogalerie
  •             Chtíč

                Zaparkoval jsem motorku vedle několika přízemních mnišských budov, krčících se pod nevysokým kopcem Phnom Bok. Mniši se sběhli kolem, protože takovou motorku nikdy neviděli a obdivovali: A kolik, že stojí, kolik, že žere, jaký je obsah motoru a jak rychle jede, odkud jsem, kolik je mi let, jestli mám ženu a kolik dětí… Lámanou angličtinou dopadaly na mou hlavu otázky všeho druhu a ze všech stran, tak tak, že jsem stačil odpovídat.

                Možná byste si pomysleli, buddhistický mnich chodí pomalu a důstojně a se sklopenou hlavou rozjímá o božských záležitostech a nezajímá se o pomíjivé světské hlouposti. Možná někde jinde, ne však v Kambodži. Kambodžský mnich je dítě, na které už nezbyla miska suché rýže v jeho rodině, kde malé rýžové políčko musí uživit devět hladových krků, což nedokáže. Proto se někdo musí obětovat, aby ostatní přežili, a vstoupí do klášterního života, kde dostane najíst a něco málo se naučí.

                Kambodžský mnich většinou neví o Buddhovi a buddhismu skoro nic, kromě několika legend, které se kolem jeho života během tisíciletí nakupily. Vstane každé ráno ve čtyři hodiny a probudí své druhy duněním obrovského dřevěného bubnu potaženého buvolí nebo kravskou kůží. Trochu se pomodlí a nají. Potom obejde s ostatními vesnici či město s žebráckou miskou, do které mu lidé dávají malé bankovky, netušíc, že mnich má zapovězeno dotýkat se peněz.

                Vrátí se do chrámu, odevzdá peníze představenému, aby bylo za co nakoupit rýži. V poledne se ještě jednou a naposled nají a ve zbytku dne se učí číst a zpaměti recitovat verše ze svatých knih, sepsaných ve starobylém jazyce páli či sanskrtu.

                Pod Phnom Bokem však mají mniši něco navíc. Každé ráno za svítání trpělivě stoupají po šesti stech třicetipěti betonových schodech do příkrého kopce, na jehož vrcholku se modlí za štěstí světa, hned vedle starobylého chrámu ničitele světů boha Šivy. Tak se buddhismus míchá s hinduismem a vůbec mu to nevadí, protože všechno, celý svět a celý vesmír je Buddha.

                Zvrátil jsem hlavu dozadu a podíval se proti prudkému slunci, abych tak neviděl, co mě čeká a pomalu se jal stoupat vzhůru kopcem. Mé nohy, denně si hovící za počítačem, na motorce nebo v nějaké hospodě u vychlazeného piva s ledem, to zpočátku zvládaly celkem bez problémů. Poháněn zvědavostí a touhou spatřit starý Šivův chrám a projevit úctu Ničiteli, zvedal jsem víceméně pravidelně nepokorná kolena a sunul se k cíli.

                Po sto schodech moje tempo značně zmírnilo. Pozdní slunce ďábelsky pálilo, připomínajíc mi tak, že každý bůh má dvě tváře tvořící jednotu. Tu přívětivou, zářící, laskavou a milující, ke které se modlíme a vzhlížíme s nadějí.  A také tu druhou, výsměšnou, škodolibou, temnou a výhružnou, o které nechceme nic vědět a o níž tvrdíme, že neexistuje anebo ji od boha oddělujeme a tvrdíme, že patří tomu, co jsme stvořili my sami, ďáblu. Proto boha milujeme a vzýváme a ďábla odmítáme a nenávidíme, nechtíc vidět, že jednota by bez něj nemohla být jednotou.

                Ve Starém zákoně se praví, že bůh stvořil člověka jako svůj dokonalý obraz. Stvořil jej ve třech krocích, z nichž tím posledním bylo oddělení ženy od muže, stvoření dvojice protikladů. Na rozdíl od lenivého muže, věčně se někde povalujícího ve stínu palem, žena byla nadána životadárným chtíčem, zvídavostí a touhou po poznání. Proto neváhala a díky bohu při první příležitosti ochutnala ovoce ze zapovězeného stromu. Tak žena stvořila svět, ve kterém žijeme, trpíme a rosteme zpět k nebesům, která jsme museli opustit, neschopni pochopit, že Život je jednotou protikladů.

                Po dvou stech ďábelských schodech, proklínajíce svět i sebe, jsem sice pomalu, ale zatrvrzele šlapal dál. Zvedal jsem s námahou tuhnoucí kolena, odmítajíc se pokořit před tím odporným kopcem.

                Schody, rozpraskané žhavým sluncem a monzunovými dešti se přede mnou zpupně a výsměšně vzpínaly kamsi nahoru do neznáma. A já začal pochybovat o smyslu svého trmácení. Kdoví, co tam nahoře bude, nějaká polorozpadlá ruina, hromada rozpáleného kamení. Stojí mi to vůbec za tu příšernou dřinu.

                Jenže žena, panna ve mně toužila po poznání, a tak, poháněn tím starým dobrým chtíčem, nutil jsem své ochablé a unavené svaly zvedat ztěžklé nohy. Žhnoucí slunce mi vypalovalo mozek z hlavy a spalovalo veškeré myšlenky, což bylo dobře, jinak bych zřejmě udělal čelem vzad a potupně poražen putoval zpět.

                V polovině kopce zbývala na dně mé jeden a půl litrové petláhve už jen troška vody. Pot se ze mě lil všemi póry mé bílé kůže a já proklínal okamžik, kdy jsem se rozhodl obléknout si tričko bez rukávů. Má ramena a paže pomalu, ale jistě rudly a já věděl, že noc bude krušná a bezesná. Začínalo mi docházet, proč se mniši chodí na vrcholek hory modlit před rozbřeskem a ne odpoledne a vybavil si jejich překvapené tváře, když zjistili, co je cílem mé cesty.

                Konečně, poslední schod a několik posledních, zoufale dlouhých metrů k hřebeni kopce, abych spatřil něco, co jsem opravdu nečekal. Napůl zarostlý travou a křovinami, krčil se pod nevysokými stromy rezavějící protiletadlový kanón.

                Tichý svědek poslední z mnoha nemilosrdných válek. Ničitelský nástroj snad poražených Rudých Khmérů, snad vybitých vládních vojsk, anebo snad vietnamských vítězných jednotek, přinášejících Kambodži vládu Hun Sena pod starostivým dohledem komunistického souseda.

                Otočil jsem se k jeho stále ještě výhružně trčící hlavni zády. Obrátil jsem se zády ke smrti a spatřil snad sto let starou pagodu a hned za ní tři věže starobylého Šivova chrámu. Setřel jsem palčivý pot z čela, očí a brýlí a vydal se k němu, k životu. Dělo a chrám, smrt a život. Aby se mohlo něco nového narodit, musí to staré nejprve zemřít a uvolnit tak místo. Věčně se opakující rytmus. To bylo netušeným cílem mé cesty.

                Tři kamenné věže chrámu, postavené králem Jašóvarmanem I., se tyčily k jasnému nebi, zdobené rozpadajícími se postavami dévat, bohyň a strážců chrámu. Za nimi tři menší věže, na jejichž vrcholcích vyrůstaly tři kvetoucí mladé stromy. Nové, vyrůstající na základech starého.

                Staré se pomalu rozpadalo ve zbytky kamenných lingamů, kterým již jen málokdo vzdával úctu a přinášel oběti. Ve zlomky kdysi mohutných lvů, jejichž vítězný řev již dávno utichl. Nové vyrůstalo, zapouštělo kořeny do zbytků starého a mohutnělo, aby pod žhnoucím tropickým sluncem poskytlo blahodárný stín unaveným poutníkům a útočiště ptákům. Smrt dává život, a život plodí smrt. Anebo naopak.

                Opodál trčel z hřebene kopce malý pahorek a na něm to, co bylo původně hlavním cílem mé výpravy. Obrovský pískovcový lingam, symbol Šivy, největší dochovaný v Kambodži, kdysi se vypínající do výše čtyř metrů. Žádný falus, jak tvrdí mnozí dnešní vědci, neschopni se odpoutat od svých penisů. Symbol otce a Ničitele života, ke kterému putovali věřící ze všech koutů země. Vzdávali mu úctu a polévali jej vodou, dárkyní života, vědomi si toho, že žádný otec nemůže bez matky stvořit život.

                Ležel na zemi, zubožený a polámaný a jen svou mohutností připomínal zašlou velikost a slávu padlého impéria, ovládajícího před tisícem let celou jihovýchodní Asii. Toužil jsem mu obětovat vodu, ale v mé láhvi už nezbyla ani kapka. A tak jsem jen tiše stál, díval se, jak jej zalévají poslední paprsky pomalu zapadajícího slunce. Modlil se a prosil, aby mi odpustil a pomohl odpustit.

                Scházel jsem pomalu a opatrně po schodech a napočítal do šesti set třicetipěti. Šest plus tři je deset a dalších pět k tomu mi dalo čtrnáct. Jedna plus čtyři rovná se pět. Pět cípů pentagramu, symbolu Venuše a bohyně matky. První Ženy plné touhy a lásky. Ochranitelky, sbírající po všech koutech země zbytky rozsekaného Usírevova těla, chtíc znovu vzkřísit otce a darovat život. A pochopil jsem, že chtíč není hřích, ale dar.

    Další cestopisy

    Zobrazit vše
    Chtíč

    Chtíč

    Jak jsem lezl v tropickém vedru na kopec, abych vyfotil tisíc let starý khmerský chrám.