Bohatý není ten, kdo má nejvíce…(2/3 část)

Druhé pokračování rozhovoru s bývalou členkou československého reprezentačního horolezeckého týmu Boženou Nývltovou.

Určitě jste zažila spoustu příhod při lezení, povíte nám nějakou?

Hm, teď mě napadly Bezinky. Většina příhod je průšvihová a když ji přežijete, nikdy nezapomenete. Na horolezeckém zájezdě do tehdejšího Sovětského svazu jsem „vyfasovala“ jako spolulezkyni Dášu. Po vystoupení na Elbrus jsme celá parta odjela do oblasti Bezinek. Název vrcholu, na který jsme s Dášou šly si již nepamatuji. Ale byl to dvoudenní výstup, tedy se stanem,  spacáky a protože v ledu, také s nezbytnými kladivy a cepíny.  V první třetině stěny Dáša „zahodila“ kladivo (upadlo jí a po strmém ledu bylo v mžiku v nenávratnu). To je opravdu mrzuté. Ve druhé třetině tentýž den „zahodila“ cepín. A to už je velmi vážné, nebyl to jednoduchý výstup, nakonec jsme za něj dostali „Výstup roku“ a bez kladiva a cepínu je to zlé, mnohem těžší a nebezpečnější. V ledu a terénu, ve kterém jsme byly, se leze tak, že v jedné ruce kladivo, ve druhé cepín, slouží k vysekání stupu a jako chyt pro ruce. Skoby na jištění se zatloukají do ledu. Ke stavění stanu ve stěně je potřeba udělat kladivem a cepínem jakáž, takáž plošina a pak zatlouct do ledu skoby, k uchycení stanu. Vše jsme nakonec zvládly, vrchol vylezly, sestoupily, ale poslední kus ledovce k nouzové „chyži“ se mi Dáša sesypala – krize, nebylo ji čím pomoct, jídlo a pití došlo. Jako mrchu jsem ji vláčela za sebou a ten poslední kus byl skutečně nekonečný, síly dochází i mně, ale opět, jako již mnohdy při mně stojí všichni strážní andělé (i proto je také stále háčkuji a rozdávám), zvládám nás přiblížit na dohled a máme štěstí, že „chyža“ je momentálně obydlená a není mlha. Kluci nás vidí a přijdou na pomoc, opravdu už minutu po dvanácté. Uvaří nám čaj, dají najíst, nechají lehnout a topí. Do této doby mě nenapadá, že nám jde o život, protože, dokud musím, vydržím, to je můj velký dar a moje velké životní štěstí. Když jsme v bezpečí, ztrácím poslední síly i já, ale díky hochům se do rána zotavujeme a vracíme do tábora do stanu. A co by s námi bylo, kdyby byla mlha? Raděj nedomýšlet ….

Božena Nývltová na lyžích

Měl jsem teď připravenu otázku, jestli jste se někdy ocitla v horách v přímém ohrožení života a v této Vaší příhodě tomu tak již bylo. Hezky se to poslouchá, když víme, že to dopadne dobře. Povězte nám ještě jednu.

Skoro na každém soustředění a na každém horolezeckém zájezdě alespoň jednou se stane, že z nějaké situace vyváznete jen o vlásek. Jak jsem již řekla i přes veškeré zkušenosti, znalosti, vědomosti a dovednosti člověk nikdy nevymyslí všechny možné situace, kterým by měl předcházet. Bohudík neumřel nikdo v mé bezprostřední blízkosti, na druhém konci mého lana. Ale koho by napadlo, že se ztratí v Himalájích? Přesto, na poslední zastávce u zdejší čajovny, najednou zjišťuji, že jsem z naší party sama. Mobily neexistují. Rozhlížím se a v dáli vidím modré sudy. V tu chvíli mě nenapadá, že tak daleko naši být nemůžou. Na nic nečekám a skoro běžím, abych je co nejrychleji dohnala, přesto mně trvá přes 3 hodiny, než zjistím, že modré sudy nejsou naše, ale nějakých vodáků, kteří si to míří do Pokhary. Krve by se ve mně nedořezal, ale neváhám ani minutu a běžím zpět. Časová ztráta je obrovská, strach mě žene. Napadá mě pouze to, že máme všichni stejné boty a jdeme na tři dny pralesem. Podaří se mi najít náznaky stop (s jistotou to můžu říct, až nyní), směřující od vody. Jdu, běžím, když mi to terén umožňuje, ale kolik možností nechání otisku stop je v lese, natož v pralese? Cesta už dávno není, i náznak pěšiny se ztrácí a já místo, abych se těšila a obdivovala orchideje a prales vůbec, mám nos přilepený skoro na zemi, jak se snažím najít jakoukoliv čerstvou stopu (třeba jen čerstvě přelomený list, nebo zlomenou liánu adt.. Cokoliv, co by mohlo napovědět, že tam dnes někdo šel. Ještě nyní, když na to vzpomenu, mně chodí mráz po zádech. Nedovede si nikdo představit, jaké štěstí a radost jsem prožívala, když jsem už skoro za tmy narazila na náš stanový tábor. Prozřetelně jej naši postavili v místě, kterým procházeli, neuhli ani o kousek vedle. Nenašla bych je. Ten kámen ze srdce nespadl jenom mně, ale i Dině, vedoucí expedice. Ztratit nejmladšího člena expedice, který neumí anglicky (ona by mně i angličtina v pralese byla k ničemu, ale …) a ještě v pralese, je jistá ztráta. Věřím, že jsem minimálně Dině zkazila celý den. Omlouvám se.

Je dnešní lezení po skalách bezpečnější, než dříve? Liší se v něčem?

Na tuto otázku už nedokážu věrohodně odpovědět. Postavili jsme si rodinný domek a pořídili dva syny. Nepochopení ze strany nejbližších a osobní zodpovědnost mně nedovolila si jít sobecky za svými zájmy. Přestala jsem proto lézt, ale zcela určitě je dnes mnohem snazší sehnat kvalitní výzbroj a kvalitní, funkční výstroj, což my jsme neměli. Byli jsme rádi za hliníkové karabiny a pružná lana z východního Německa, která se při pádu protáhla jako guma. Ostatní materiál jsme sháněli složitě ze západu, prostřednictvím kamarádů. Vzhledem k výzbroji a výstroji může být lezení dnes bezpečnější, ale vždy to záleží hlavně na osobnosti horolezce. Chci říct, že můžu mít tisíckrát bezpečnější smyci, nebo karabinu (lezecký materiál), ale není mně to nic platné, když je umístím při jištění na špatné místo, nebo špatně odhadnu terén, ve kterém lezu, nebo něco podcením – stává se to osudné. Teď, nebo před před 40. lety. Bohužel umírají i staří, zkušení a dobří horolezci.

Nyní, když už bych se mohla do skal vrátit (děti už mě až tak nepotřebují), jsem si na kole zlikvidovala koleno. Ale nesedím doma a nebrečím nad rozlitým mlékem, dělám, co dělat můžu a jak dělat můžu.

Božena Nývltová na kole

Díky lezení jste poznala hodně zemí, kde všude jste byla?

Kromě skalních oblastí bývalých socialistických států jako jsou Bulharsko a Německo, jsem do roku 1980 byla také v Dolomitech v Itálii, v Alpách v Rakousku, Švýcarsku, v Mongolském Altaji, na Kavkaze a v Himalájích.

Jaké místo Vás nejvíce okouzlilo a naopak jaké vyloženě zklamalo, kam už byste se nechtěla podívat?

Učarovaly mně Himálaje svými fantastickými velikány, ale i hory jako takové a čím vyšší, tím lepší. Jsou to krasavci, před kterými musí mít člověk respekt. Nezklamalo mě vůbec nic, vše beru jako poznání a stále mám co objevovat a poznávat. Ve zbytku života se jistě nestihnu podívat všude, kam bych ještě chtěla, doženu to v příštím životě ...
 

První část rozhovoru s Boženou Nývltovou   <zde>

Třetí  část rozhovoru s Boženou Nývltovou
 <zde>

 

Nové články

Zobrazit vše
Udržte své boty ve formě v 5 krocích

Udržte své boty ve formě v 5 krocích

Ve svých oblíbených botách jste toho už hodně nachodili a za žádnou cenu se jich nechcete vzdát? Poradíme vám, jak udržet vaše boty ve formě, abyste si mohli dopřát ještě spoustu společných kilometrů.

8. profesní setkání magazínu Best of

8. profesní setkání magazínu Best of

V klubu Mecca se uskutečnilo 8. profesní setkání magazínu Best of za účasti celé řady významných osobností i celebrit.

„Tvoříme místo, ve kterém se sny stávají skutečností…“

„Tvoříme místo, ve kterém se sny stávají skutečností…“

Nová galerie zve na první výstavu trochu tajemně, mottem „Tvoříme místo, ve kterém se sny stávají skutečností…“

Zdravý program, který vás roztančí, tvrdí Vlastimil Harapes

Zdravý program, který vás roztančí, tvrdí Vlastimil Harapes

Na křtu kvasných nápojů se Vlastimil Harapes proměnil v Baccha, boha vína...

Jedenáctka fandí cyklistům

Jedenáctka fandí cyklistům

Pomocí mapy máte možnost si naplánovat celodenní rodinný výlet a na své si přijdou opravdu všichni...